Buďme k sobě upřímní hned na začátku. Svou dceru miluju nadevše, za její úsměv zapomenu na to, že jsem nespala už několik měsíců, ale mateřská je prostě občas na palici. Zbortily se mi všechny stereotypy, můj styl života šel do kopru, nic už není podle mne. A tak je to v pořádku.

Pár týdnů jsem se v tom topila, chtěla jsem zvládat všechno – péči o miminko i manžela, práci, vaření, focení, úklid… Ale ono to nešlo a to nemluvím o čase, kdy bych si sedla a prohlídla si časopis (kniha je zatím zcela nemyslitelná :)). Nyní je malé 5 měsíců a začínám mít pocit, že se netopím, že trošku vím, co dělám, že nepadám úplně na držku. Ale taky začínám být v pohodě s tím, že nemůžu stihnout vše. Zkusila jsem sepsat pár tipů, které mi do dejme tomu trošku vyrovnaného stavu pomohly a pořád pomáhají.

Režim

Možná je to absolutní protimluv, protože jak chcete malému miminku stanovit režim, jaký byste chtěli, že? Já jsem ale přesvědčená, že to jde. Anežka si začala na režim velmi hezky zvykat kolem 3,5 měsíce, a to se o něj snažíme téměř od jejího narození.

Od narození se pokouším směřovat kojení v podobné časy, pokud je to možné, chodíme ven dopoledne i odpoledne. A také každý den koupeme a pak dáváme spát. Nic nedělám na sílu, pokud pláče, tak jí dám najíst, anebo ji chovám tak dlouho, jak je potřeba. Někdy ji nechávám na sobě spát i dvě hodiny, protože nechce být v postýlce. Možná je to dobře, možná ne, ale já to tak teď cítím a moje dcera mi oplácí úsměvy.

Pokud jde o koupání, ze začátku jsme nekoupali denně, ale během pár týdnů jsme přešli na každodenní koupání, protože ho má ráda. A teď už se směje i ve chvíli, kdy ji vysvlečeme v koupelně, a to před tím byl vyrvál do chvíle, než byla ve vodě. Prostě si na tento rituál navykla. Ví, že pak přijde i poslední kojení/krmení a že má pak dlouho spát (něco málo po třetím měsíci začala mít celonoční spánek, to znamená, že šla spát kolem 20. hodiny a probouzela se mezi 5. a 6. ráno).

Věřím, že pravidelnost je dobrá pro mou dceru, ale i pro mne, protože se mi pak mnohem lépe plánuje čas. Jsem schopná odhadnout čas, kdy s ní mohu vyrazit do kanceláře a pravděpodobně tam bude hodná. Tak si vytvářím časová okna, kdy se mohu věnovat svým aktivitám.

Jasně, není to tak každý den. Přeci jen je to ženská a má svoje nálady, takže i my máme dny, kdy jdou rutiny do kopru a já s ní pak chodím tři hodiny po bytě, aby neplakala a na chvíli usnula.

Každodenní cvičení

Bod, bez kterého bych existovala jen horko těžko. Cvičení patří do mého úplně každého dne, a to už několik let (ano, i včetne období, kdy jsem byla těhotná). Spíš si umím představit, že nebudu mít pár dní neumytou hlavu, než že si nezacvičím.

Nemluvím o fitness výkonech, to zase ne. Ale prostě alespoň půl hoďky denně ráno potřebuju, abych se srovnala po náročné noci a připravila se na celý den. Pro někoho je to možná nepochopitelné, když se po noci, kdy jsem naspala třeba tři hodiny, postavím ráno na podložku. Prostě to tak mám, tak jako si čistím každé ráno zuby.

Cvičení mne udržuje ve fyzické, ale poslední dobou především psychické kondici. Občas se mi nechce, občas mám pocit, že na podložce usnu, ale ten pocit po několika pozdravech slunce, po půl hoďce běhu anebo třeba 30minutovém posilování je pro mne víc než půl hodina spánku anebo povalování se v posteli. A to i když jsou jógové pozice doplňovány o neustálé podávání dudlíku. Ano, hešteg magor.

Práce

Od začátku těhotenství jsem věděla, že budu chtít pracovat i poté, co se miminko narodí. Jasně, byla jsem idiot a myslela jsem si, že bude možné pracovat rovnou i v šestinedělí. No, tak to mi úplně nevyšlo… Ale teď už to jde, resp. jsem se snažila pracovat hned po skončení šestinedělí. Občas to není žádná sláva, občas je to hodina za den, občas ani to ne, ale lepší se to.

Priority mám nastavené jasně, dcera bude vždy na první místě. Snažím se jí maximálně věnovat, chodím s ní ideálně dvakrát denně na procházku, trénuju s ní pokládání na bříško, rozesmívám jí hračkami, nosím jí v šátku, když pláče. Ale ve chvílích, kdy spí, beru do ruky notebook a pracuju. Těžko ale říct, jak to půjde dál, protože rozhodně nechci, aby si mne má dcera pamatovala s notebookem v ruce… Uvidíme…

Už nemám myšlenky, že se mi do toho či jiného úkolu nechce, prostě vím, že musím, protože můj čas běží :-D. A ano, znamená to, že pracuju o víkendech, o Vánocích nebo (výjimečně) v noci. A taky, že už není každý den jiná večeře, že jím všechna svoje jídla z hrnečku a lžičkou/lžící, protože jím většinou během kojení/krmení anebo u počítače. Vymýšlím si různé úspory času, mám třeba na pár dní dopředu připravené skleničky s vločkami a semínky, abych si vždy ohřála jen mléko. Nejčastěji jím k obědu i k večeři nějakou polévku. Mohu jí uvařit kotel a pak opět jen ohřát.

Upřímně, je to náročné. Někdy mám chuť být jen na mateřské, někdy jsem zase ráda za pocit, že si večer můžu říct, že jsem „jen“ nepřebalovala. Mít k ruce babičky a dědy, tak je to mnohem jednodušší, ale všichni bojujeme s tím, co máme.

Plánování

Jestli si do této chvíle nemyslíte, že jsem cvok, tak teď už rozhodně budete :). Jsem extrémně plánovací typ, který nenechává nic jen tak náhodě. Ano, miminko mne teď dost učí :-). Ale i tak se snažím plánovat, co jde.

Služba, bez které bych byla namydlená, je Rohlík. Původně jsem si říkala, jak budu denně chodit s mimčem nakupovat a dneska? Do obchodu jdu jen pro to, co nemají na Rohlíku 🙂 anebo pro čerstvou zeleninu/ovoce. Rohlík je pro mne představuje obrovskou úsporu času. Většinu potravin objednávám opakovaně, takže nákup nezabere moc času.

Také si dopředu vymyslím 3–4 jídla, která budu vařit během týdne, abych ušetřila v týdnu co nejvíc času a měla prostor se věnovat jiným věcem, protože poslední dobou nemám na vaření a pečení moc čas, což mne moc mrzí, protože to byl můj relax, ale dnes si musím vybrat, jestli se budu věnovat dceři, práci, vaření anebo úklidu. Všechno dohromady už skloubit nejde. I tak se snažím, abychom doma měli teplé večeře, byť to nejčastěji bývají polévky. Běžně vařím dvě různé polévky najednou a pak je jíme nastřídačku :). V lepším případě uvařím těstoviny. Co si budeme, těším se, až budu mít někdy čas patlat se s domácími croissanty.

A samozřejmě to nejdůležitější! Jsme na Anežku dva, a i když manžel musí trávit v práci hodně času, když je doma, tak mi pomáhá jak jen to jde!