Sepsala jsem (možná trochu sobecky i pro sebe) několik poznatků o svém těhotenství, které bylo úplně jiné, než jsem si kdy představovala. Pravděpodobně půjde o zcela bezpointní a emočně vyšinuté řádky, ale chtěla jsem mít zaznamenané, jak jsem těhotentsví vnímala a jaké pro mne reálně bylo. A hlavně budu mít čemu se divit s odstupem několika měsíců a let.

Třeba se na některých místech se mnou ztotožníte anebo třeba taky vůbec ne. A je to zcela v pořádku, protože každá z nás jsme originál, a to i přesto že se nás doktoři snaží tabulkovat a škatulkovat.

1. Je to fyzicky i psychicky brutálně náročné období

Těhotenství bylo pro mne zatím fyzicky i psychicky nejnáročnější období, jaké jsem prožila. Upřímně jsem si o sobě myslela, že nejsem žádná fňukna a že toho vydržím dost. Mám poměrně železnou disciplínu (dle kolegů v práci jsem blázen) – pravidelné vstávání po páte ráno, ranní běh za tmy i v zimě, jógová praxe od 6:30, práce přes čas apod. Nic nebylo problém. Jsem prostě taková turbomyš.

Ale v těhotenství ne – najednou mi někdo zakázal běhat, najednou jsem nesměla dělat tuhle anebo tamtu asánu, ani jsem neovládala svůj vlastní močák :-D. Miluju rituály, stereotypy a přesný řád – ráno cvičení, pak snídaně v podobě ovesné kaše s ovocem (samozřejmě každý den ve stejný čas)… Je to až trochu magorské, ale mně to tak vyhovovalo. Najednou bylo vše jinak, moje tělo odmítalo skoro veškeré jídlo, na které jsem byla x let před tím zvyklá. Nemohla jsem nosit svoje oblíbené oblečení. Nebyla jsem tak výkonná, protože jsem v osm večer padla únavou…

Stala jsem se příbytkem pro naši malou Čočku (krycí jméno, které jsme používali až do konce těhotenství). A musela jsem si zvyknout. Byla jsem zcela hozena mimo svoji komfortní zónu.

2. Každé těhotenství je fakt jiné

Jedna z prvních věcí, kterou jsem udělala, když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo stažení aplikace Těhotenství. V této aplikaci můžete týden po týdnu sledovat, co vás čeká a nemine. Zjistíte, kdy vás má bolet tohle a kdy tamto. Ale! Ono to tak vůbec nemuselo být. Protože, světe div se, každé lidské tělo je jiné, každé tělo na těhotenství reaguje zcela individuálně.

Někdo zvrací, někdo má chutě, někdo by spal i vestoje, někdo nepocituje žádné změny. A všechno je naprosto v pořádku. Jenže, když jste zrovna v tom, tak máte strach, když daný příznak nemáte.

Připadá mi, že dneska se přikládá ohromně malý význam vlastní intuici. Všechna vyšetření, která podstupujete, jsou založena na výsledcích, které zjistí přístroje a následně je lékaři porovnávají se svými tabulkami. A já si nejsem jistá, jestli je to úplně správné… Co myslíte?

3. Budu se bát od začátku až do konce

Na začátku těhotenství jsem se hrozně bála, že se miminko neudrží. Kdykoliv jsem šla na záchod, hrozila jsem se, že něco bude v nepořádku. Říkala jsem si, že jakmile budeme mít za sebou první tři měsíce, tak už bude všechno v pořádku a budeme si moct těhotenství začít užívat. Nemohla jsem být dál od pravdy.

Ke konci třetího měsíce podstupujete prvotrimestrální screening, takže se bojíte, jaké budou výsledky. Pak přichází zase triple test, první velký ultrazvuk, test na těhotenskou cukrovku… Jakmile máte za sebou jedno vyšetření, tak se začnete obávat výsledků z dalšího.

Mezi 31 a 32tt mi lékař oznámil, že mi hrozí předčasný porod z důvodu rizika prasknutí plodové vody, takže jsem ze dne na den musela skončit v práci a začít víc odpočívat, což bylo pro mne hrozně těžké a psychicky náročné. Nikdy v životě jsem nebyla na neschopence a moje neschopnost odpočívat mi také v daném stavu nepomáhala.

S manželem jsme si říkali, že nejdůležitější je vydržet do 36tt, aby se miminko nenarodilo příliš brzy a nemuselo být napojené na přístroje. Takže když jsem šla přesně ve 36tt do porodnice na vstupní ultrazvuk, byla jsem úplně v klidu, protože jsem byla přesvědčená, že to nejhorší máme za sebou. Jaký omyl. Už jsem z nemocnice neodešla a ubrečená jsem volala manželovi, co mi má dobalit a odpoledne dovést. O tom ale zase příště…

4. Mateřské city nemusí vůbec přijít

Miminko bylo chtěné a plánované, nicméně z naší strany šlo spíš o racionální než emocionální rozhodnutí. Prostě a jednoduše jsme si řekli, že už máme na miminko věk, finanční i bytové zázemí. Možná to zní hrozně bezcitně, ale žádné biologické hodiny mi prostě netikaly.

Celé těhotenství jsem nesla poměrně těžce. Vynucená změna životního stylu, narušení všech stereotypů, nechutentsví, bolesti, strachy a obavy atd. Pro mne to byl koktejl, který mi neumožnil si těhotenství užívat.

Vůbec mi nepřišlo hezké, že mi roste břicho. Nedojímala jsem se nad dětskými a miminkovskými věcmi. Do obchodu s dětským zbožím jsem zavítala jednou a naposled. Kdykoliv jsem potkala na ulici „víc těhotnou“, než jsem byla já, děsila jsem se, že mě to taky čeká. Dá se říct, že těhotenství bylo pro mne přítěží. Hrozně jsem se bála, že mi tyto pocity zůstanou i po porodu.

Ale příroda to zařídila geniálně. Takže i mne potkala lobotomie mozku a naše dcera mi přijde nejkrásnější na světě.

5. Nebudu se moct najíst a budu mít hlad

Asi jedna z nejméně pochopitelných věcí, minimálně pro mé okolí. Kolem těhotenství panuje „mýtus“, že těhotné mají pořád hlad, chutě na sladké, slané, kyselé a já nevím, co ještě. U mne to tak nebylo, celé těhotenství jsem měla velký problém se najíst. Jako vážně. Nejprve jsem měla obrovské nechutentsví. Najednou jsem nemohla pít kávu, kterou jinak piju každý den. Nezvládla jsem k snídani nic jiného než suchou housku s maximálně plátkem sýra. Dá se říct, že vše, co jsem dosud jedla, mi vadilo. Dokonce jsem nesnesla ani žvýkačky. A to mám běžně spotřebu jednoho až dvou balíčků denně.

Nejprve mě všichni uklidňovali, že nechutenství přejde po 3. měsíci, pak po čtvrtém, pátém… A nyní s dítětem v náručí mohu říct, že u mne to vůbec nepřešlo. Naopak to bylo horší a horší. Se zvyšujícím měsícem těhotenství jsem zvládala jíst míň a míň. Dítě, všechny orgány a jídlo se do mého těla nevešlo. Skončilo to tak, že na začátku 36tt jsem vyzvracela i čaj. V posledních dnech těhotenství jsem do sebe nasoukala jogurt, nějaké ovoce, trochu polévky a to bylo téměř vše. Jedinou výhodou je, že jsem přibrala asi 4 kila, a ta rozhodně zůstala i v porodnici.

A jaké byly vaše představy o těhotenství? A jaká byla realita?