Dnes tu mám opět zcela subjektivní pohled na své šestinedělí, které bylo plné emocí, strachu, únavy a myšlenkových veletočů. Níže jsem sepsala, co jsem si před šestinedělím myslela a co jsem záhy zjistila, že třeba nemusí být pravda. 

PŘEDSTAVA 1 – Máte prsa a dítě, takže můžete kojit

Než se malá narodila, jsem kojení neřešila. Nehledala jsem si informace dopředu, nepátrala po laktační poradkyni, nepořizovala si podpůrná homeopatika apod. Prostě jsem si říkala, že to půjde. Hned po porodu se malá přisála, tak jsem zajásala, že máme vyhráno. Ne tak úplně. 

Z porodnice vás pustí domů, pokud je vše v pořádku a když miminko začne mít pozitivní přírůstek na váze. Většinou trávíte v porodnice 3 dny. Mléko se běžně začíná tvořit právě až 2.–3. den po porodu. Cítíte, že to matematicky úplně nevychází? I proto nemají v porodnici problém vám poměrně záhy šoupnout umělou výživu. Miminko začne přibírat a vás vypakují rychle domů. Simple. 

Nevím, jestli pomohly čaje, kterými jsem se začala prolívat, nebo domácí vývary, které mi manžel nosil, anebo konzumace kefírů, bílých jogurtů a sýrů anebo i mentální nastavení. Možná to zní dementně, ale upřímně věřím, že vnitřní nastavení je zcela zásadní. Měla jsem obrovskou motivaci jít konečně domů. Umělou výživu nám narvali jenom jednou.

PŘEDSTAVA 2 – Kojení zabere chvíli, maximálně dvě

Mám štěstí, že jsme se s Anežkou rychle sladily. Proto jsem byla značně překvapená, když mi pediatrička sdělila, že i když kojím, tak musím začít dokrmovat, protože malá nepřibírá dle tabulek dostatečně. Pokud mám dost mléka, tak odstříkaným mlékem, případně mám sáhnout po umělé výživě. A to jsem rozhodně nechtěla. Ještě ten den jsme si zapůjčili kojeneckou váhu a začal kolotoč, který jsem znala z porodnice nanovo. Vážit před i po kojení. A následně přes malíček dokrmovat do stanoveného množství. A pak odstříkat mléko na další kojení. Sečteno podtrženo, kojením, dokrmováním a odstříkáváním mléka jsem denně strávila 8–10 hodin čistého času. Ano, před touto zkušeností bych zarytě tvrdila, že kojení nemůže být full time job.

PŘEDSTAVA 3 – Kojení přeci nebolí

Ve zkratce – bolí a moc. Já to tak měla. Tím, že jsem malou kojila skoro hodinu, bradavky dostaly zabrat. Díky bohu za Purelan od Medely. Další záhul na prsa byl při odsávání. Resp. nejprve jsem mléko odstříkávala, až jsem si na prsou udělala strupy. Následně jsem používala manuální odsavačku, ale protože jsem neměla mléka úplně nadbytek, chytaly mě křeče do rukou, jak dlouho jsem musela odsávat. I proto jsem se po pár útrpných dnech rozhodla koupit elektrickou odsavačku. Doufám, že další bolesti u kojení mne budou čekat až ve chvíli, kdy malé porostou zoubky.

PŘEDSTAVA 4 – Dítě si řekne, když má hlad

Před Anežkou jsem si myslela, že tabulky a grafy nejvíc milují finančníci a statistici. Omyl. Úplně největší milovníci tabulek jsou doktoři. Minimálně ti dětští. Na jednu stranu chápu, že tabulky lékařům slouží jako obranný štít, na druhou je zde snaha všechna dítka vměstnat do jedné kolonky. V reálu to znamená, že podle tabulek musí dítko přibírat tolik a tolik gramů za den, má vypít tolik a tolik mililitrů při každém kojení apod. Jakmile se do tabulek nevlezete, máte problém. A my jsme se s Anežkou nevešly. 

I proto jsme museli začít Anežku dokrmovat, a to co 2, max. 3 hodiny. Často mléko, které jsme do ní narvali, zase vyzvrátila. Trpěla víc i na bolesti bříška. Bohužel brzy přišla na to, že krmení přes malíček stříkačkou je jednodušší, než si tahat mléko sama. Což u mne vedlo k tomu, že se mi přestávalo mléko tvořit. U kojení povětšinou funguje jednoduchý princip poptávky–nabídky. 

Jeden večer už jsem zoufale brečela, protože mléko už skoro nebylo a vedle mi brečelo dítě, které mělo hlad. Malý krůček k nákupu umělého mléka. V ten okamžik jsem si řekla, že kašlu na rady doktorů a dám na svůj instinkt a zkusím to po svém. Zrušila jsem dokrmy a začala jsem Anežku přikládat ke kojení co nejčastěji. Stále jsme vážili před i po kojení, abychom měli představu, ale už jsem do ní necpala dokrmy. Asi do 2 dnů se situace výrazně zlepšila. Brzy se ukázalo, že dopoledne prostě jí méně a nejvíc se napráskne večer. Věřila jsem, že i takto malý tvor si určí, jak má hlad. Stejně jako dospělý člověk po vydatné snídani nechce zase stejně velký oběd jako  ve dny, kdy snídani vynechá. 

I tak jsme se nevyhnuli vyšetřením, na která nás dětská lékařka poslala, protože Anežka nepřibírala tabulkově. V jejích čtyřech týdnech ji brali krev z ručičky (absolutně otřesný zážitek, kdy máte v ruce 2,5kilový uzlíček, do kterého píchají jehlu), aby udělali jaterní testy. Také jsme byli poslány na dětskou kardiologii, aby se vyloučila srdeční vada. Těch několik hodin čekání na výsledky bylo příšerných. Díky bohu bylo vše v pořádku, prostě se jen nevleze do tabulek.

PŘEDSTAVA 5 – Všechno bude jako dřív

Ani nevím, co jsem si myslela, ale možná jsem si představovala, že budu zvládat všechno jako dřív. Budu vstávat jako dřív, pak si začvičím, pak budu pracovat a mezitím uvařím a upeču. A mezi to vsunu nakrmení a přebalení dítěte. Teď se sama sobě směju. 

Byly dny, kdy jsem snídala v jednu, a to jsem byla na nohách od 5. Jindy jsem sice stihla snídani, ale oběd byl k večeři, a to ještě za vydatného zvukového doprovodu :-D. V koši na prádlo se kupilo oblečení na vyžehlení. Do diáře jsem si musela zapsat, že už si konečně musím umýt hlavu. Zároveň jsme měla výčitky, že nepracuji tak, jak bych chtěla. Když to vidím s několika týdenním odstupem, nechápu, jak jsem to mohla zvládnout a úplně se nepicnout. Když si člověk k tomu připočte anebo spíš odečte dostatek spánku, není to jednoduché období.

Nejtěžší pro mne bylo se srovnat s novou rolí. V uvozovkách jsem celý den doma, a přitom mám pocit, že nic nedělám, zároveň mám pocit, že se ode mne očekává, že všechno bude jako dřív. Nebude, a asi už nikdy. A je úplně v pořádku, když nebude vypráno, když k večeři bude jenom polévka, když nebude utřený prach, když klientovi zavolám o chvíli později. Možná je to pro vás samozřejmost, pro mne je to každodenní challenge si takové věci nejen říkat, ale i je tak vnímat. A ano, jsou to představy, které mám ve své hlavě, „mety“, které jsem si stanovila a se kterými jen já mohu pracovat.

Šestinedělí byla jízda. Neměla jsem stavy, kdy by mne rozbrečela reklama na internetu, ani jsem nepotřebovala hodinu sedět o postýlky a koukat na spící dítě. Když opominu bolesti po porodu, probdělé noci, prokojené dny a noci, strach z výsledků absolvovaných vyšetření, tak pro mne bylo šestinedělí lekcí. Lekcí, kdy jsme si uvědomila, že svým největším nepřítelem jsem já sama, když si stanovuju nereálné cíle, které jsou stejně vlastně nepodstatné. Asi je pravda, že nás naše děti ještě spousty věcí naučí. Tak uvidím, co bude dál.