Jaká porodnice je nejlepší?

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem hned začala přemýšlet, kde bych chtěla rodit. Možná si říkáte, proč plašit takhle brzy, ale v Praze se do porodnice registrujete ve 14. týdnu. Takže zas tolik času nazbyt není.

V Praze máte na výběr z šesti porodnic a až na menší nuance jsou všechny z nich schopné poskytnout vám a miminku tu nejlepší možnou péči. Výběr je dle mého názoru spíš emocionální než faktický. Chvíli jsem se snažila číst různé recenze a doporučení, ale akorát jsem u nich začala brečet (hormony, no). Všude najdete spokojené i nespokojené pacientky/maminky. Ve výsledku jsem váhala mezi Podolím a Bulovkou. Ostatní porodnice jsem vyloučila na základě osobního pocitu.

Podolí, jakožto nejznámější porodnice, mne napadlo jako první. Brzy mne odradil registrační systém. Hlásíte se sem přesně v termínu 14+0 a registrace se otevírá v 8:00 a v 8:01 bývá plno. Až mi to připomnělo přihlašování na zkoušky na vejšce :). Řekla jsem si, že se nebudu tímhle systémem stresovat.

Takže Bulovka. Přihlášení proběhlo v pohodě. Horší bylo, když jsem nesla papíry do porodnice osobně. Byla jsem tam poprvé v životě a můj orientační smysl se projevil v plné palbě. Samozřejmě jsem se dokázala ztratit. Jako idiot jsem tam nachodila 4 kilometry. Našla úplně blbý vchod do areálu a ještě blbější východ. Upřímně jsem si říkala, jak mám rodit, když ani do porodnice netrefím :).

9. měsíc se změnil v peklo

V minulém článku jsem se rozepsala, co mne překvapilo na těhotenství a zároveň jsem nakousla, co mne čekalo v 9. měsíci. Přesně ve 36tt mne gynekolog předal do péče porodnice. Tudíž jsem vesele napochodovala na objednaný čas na vstupní ultrazvuk. Druhý den mne měla čekat těhotenská poradna. Běžný scénář.

Po asi třičtvrtě hodině čekání mi udělali ultrazvuk, kde zjistili, že malá je příliš malá a velikostně neodopovídá týdnu těhotenství. Pro kontrolu mne poslali na další ultrazvuk, aby se vyloučila chyba přístroje. Bohužel i jiný přístroj naměřil podobně nízké hodnoty. Doktorka mi vrátila těhotenskou průkazku a dala do ruky papír s tím, ať si zazvoním na porodním sále a ať mi natočí monitor. To už jsem byla v pořádné panice.

Zmáčkla jsem ten zvonek, který používáte přesně ve chvíli, kdy už v zásadě rodíte, což já rozhodně ještě nerodila. Nicméně papír v ruce byl dostatečnou vstupenkou. Po natočení monitoru za mnou přišla doktorka s tím, že vše je zatím v pořádku, ale že už si mne v nemocnici nechají a pravděpodobně domu už jako kinder vejce (dva v jednom) nepůjdu.

Nemocniční strava – vážně mám sníst za den 7 rohlíků?

Po tom, co mě sestra dovedla pokoj, jsem si zoufale sedla na postel a začala jsem manžela po smskách navigovat, co mi má dozabalit a co mi má přinést do nemocnice. Brzy jsem pochopila, že abych v nemocnici přežila, bude potřeba, aby mi manžel nosil den co den něco normálního k jídlu. Protože takovou stravu jsem skutečně nečekala. Byť nebyl problém zajistit mi vegetariánský režim, o poživatelnosti se mluvit nedalo.

Šok nastal hned při první večeři, která se podávala po páté odpoledne. Na stůl jsem si donesla hluboký talíř naplněný nažloutlou hmotou, která měla představovat pudink. K tomu po straně pár rohlíků a toť vše. Snídaně i obědy se nesly v podobně odporném duchu. K snídani byly běžně 3 kusy pečiva, malé máslo/margarín a malá marmeláda. Sem tam kousek čerstvého ovoce (banán / jablko / meloun zabalený do pytlíku!) anebo jogurt či kefír (cca jednou týdně šlo o bílý jogurt anebo kefír, většinou byly přeslazené a pseudoovocné jogurty). K obědu slaná voda s rozvařenou anebo rozmixovanou zeleninou, ovocný kompot a pak většinou něco chuťově nemastného/neslaného/bezchutného. A k svačině jeden rohlík tukový extra zavakuovaný.

Postupně jsem si začala jídla fotit, abych mohla své dceři jednou ukázat, čím nás tady mučily. Opravdu je možné, aby v dnešní době byla nemocniční strava chuťově tak odporná, zcela chudá na bílkoviny a kvalitní tuky? Jediné, co nechybělo, byly prázdné sacharidy.

Skutečně je někdo přesvědčený, že dávat po porodu 7 kusů pečiva za den je v pořádku? Upřímně mohu říct, že jíst každý den tuto stravu, tak jsem v nemocnici možná ještě dneska, akorát už na jiném oddělení.

Jak vypadaly snídaně? Dal by si někdo?

Ukázky obědů a večeří

Porod – ta nejpřirozenější věc na světě. Tak to určitě!

S neustále se zvyšujícím stupněm těhotenství jsem si začala představovat, jaký bude porod, jak mi v noci praskne voda, jak budeme pospíchat do porodnice, jak zapomeneme půlku věcí doma apod. Představy byly evidentně značně ovlivněné americkými filmy a seriály :). Realita byla jiná, jak už asi tušíte.

Zůstala jsem ležet na rizikovém oddělení od 36. týdne. Podle lékařů bylo u mne značné riziko, že placenta přestane vyživovat miminko. A pokud by k této situaci došlo, mělo by to pro miminko zcela fatální následky, proto mne každý den čekalo natáčení 2 monitorů a modlení se, aby se už konečně začalo něco dít. Přesně po týdnu mi řekli, že začnou s vyvoláváním porodu. Byla jsem hodně v šoku, jak člověk neustále čeká, tak si myslí, že se nedočká (dává to smysl?). Nechci tady zabíhat do podrobností, co všechno na mne vyzkoušeli, aby malou dostali ven, ale s vyvoláváním porodu se začalo ve středu kolem 9 ráno a naše Anežka se narodila v pátek v 19:57. A rozhodně od přirozenosti byl tento porod na hony vzdálený. I když malá stojí za každou bolest, upřímně přiznávám, že jsem si neuměla představit, že někdy něco může tak moc bolet.

Ve výsledku byli lékaři překvapeni, že i když původní váhový odhad byl kolem 1900 g, Anežka měla 2390 g (narodila se 37+2) a svůj pobyt na světě začala bez jakékoliv pomoci přístrojů. A o tom, jak jsme bojovaly na oddělení šestineděli, se rozepíšu příště.